Pohled na Prahu a pražské panoráma miluji, je to jeden z mých nejoblíbenějších pohledů ve zpětných zrcátkách auta nebo autobusu. Ne, že bych Prahu zcela zatracoval, jako skanzen by se mi líbila. Bohužel ji činí nesnesitelnou Pražáci a fenomén pražáctví, charakterizovaný snobismem, samolibostí, přezíravostí, vyčůraností, nesoudností a nezřízenou chamtivostí. Tyto vlastnosti nakonec vyústily v situaci, že pro Pražáka je poctivá a soustavná práce až tím posledním zoufalým pokusem, jak přijít k penězům.

Žijeme ve století informatiky, finanční ekonomiky a globalizace kapitálu. Pozná se to podle toho, že euroamerická civilizace již nevytváří téměř žádné hmotné výrobky, ale výhradně bankovní „produkty“ a informační technologie. Trhem už neobíhají ani skutečné peníze, ale virtuální peníze, společensky ceněná a vážená je pouze práce finančníků, ekonomů, informatiků a dalších profesí, vytvářejících virtuální zboží naplňující módní virtuální svět. Ostatní profese – s výjimkou lékařů a politiků, jejichž společenské postavení udržuje strach o život a živobytí – mají smůlu, jsou jaksi neperspektivní a tudíž na vymření. Euroamerická civilizace se svou modlou „lidských práv a svobod“ bez lidských povinností lidi pozvolna odnaučuje pracovat na čemkoli skutečném a smysluplném, vychovává je k bezuzdné poživačnosti na úkor morálky a tak degeneruje. Většina dívek vidí svou budoucnost jako modelky, většina mladíků jako profesionální sportovci, vysocí manažeři nebo poradci, vesměs v balíku. Reálnou představu o svých vlastních možnostech, o nutnosti nějakého pracovního vkladu do své budoucnosti a o skutečných potřebách společnosti má málokdo a oficiální místa o tom mlčí.

Velcí umělci, sportovci a další zasloužili velikáni (teď je spolu s některými úplnými nulami zahrnujeme pod moderní pojem celebrity), za nimiž stojí významná díla, bývají na sklonku  své kariéry uvedeny do příslušné  dvorany nebo síně slávy. Ne tak politici, ti se naopak již po svém vstupu do politiky místo čekání na budoucí slávu obklopují raději hned hmotnými statky. Je to praktičtější a nezáleží to na osobních kvalitách ani přízni veřejnosti.

Šílený čin mladého norského nacisty je dalším impulsem k zamyšlení nad obsahem a společenským účinkem pojmu multikulturalismus. Jak je definován, co z jeho obsahu je ještě pro původní obyvatelstvo Evropy přijatelné a co už ne. Pojem multikulturalismus se začal honě používat v souvislosti s masovým uplatňováním deklarace lidských práv jako základu ústavy a právních norem prakticky všech evropských států po 2.světové válce. Z přirozené, až poněkud hysterické reakce, protichůdné  rasistickým oficiálním ideologiím nacistického Německa, fašistické Itálie a Japonska, vznikla oficiální humanistická ideologie, zahrnující lidi nepřeberným množstvím nezadatelných lidských práv a svobod. Postupně se místo její racionalizace stala z deklarace lidských práv a jejích ústavních odvozenin módní záležitost, oficiální modla, o které řádný politik či občan nesmí ani přemýšlet, natož pak o její reálné aplikovatelnosti pochybovat.

„Děkujeme, odcházíme“ je i díky popularizaci v mediích v současné době velmi aktuální téma. Lékaři, kdysi morální elita, se rozhodli finančně vydírat stát držením spoluobčanů jako rukojmí v době, kdy všichni ostatní víceméně chápou, že se musí šetřit. K vydírání je ovšem potřeba nejen vyděrač ale i někdo, kdo se vydírat nechá. Je obecně známo, že vydírání se nikdy nesmí ustupovat, ani za cenu určitých obětí, protože úspěšné vydírání je nejenom prohrou morálky, ale zejména je pobídkou k dalšímu a dalšímu vydírání. Ústupnost v takovém případě není řešením moudrých, je jen projevem neprozíravosti a strachu z hrozeb vyděrače. Sprostší formou vydírání, než ta, kterou nám předvádějí lékařské odbory, jsou už jen únosy dětí za výkupné.  Donedávna zásadová neústupnost ministra zdravotnictví ve věci plošného zvyšování platů je jedinou účinnou formou, kterou lze takovému vydírání čelit.

Se zájmem jsem si přečetl otázky a vzorky odpovědí v „exkluzivní anketě“ Deníku Rovnost, týkající se polohy nového brněnského železničního nádraží. Nezklamalo mne to. Skutečně je pravda, že na blbou otázku můžete dostat jen blbou odpověď. „Kde chcete mít nové nádraží…“ je totiž ona blbá otázka, bohužel pokládaná novináři. Poněvadž poloha nádraží není otázka chtění, ale technických a ekonomických možností a širších souvislostí, o kterých tázaní „muži z ulice“ a „ženy od plotny“ nemají ani potuchy.  Dokonce ani dopravní odborníci a urbanisté, kteří neřeší právě tento problém a proto neznají celkový stav a souvislosti, se k němu nemohou objektivně vyjádřit. Ti zodpovědní z nich se musí odvolat a spolehnout na jiné odborníky, kteří jsou již více než dvacet let „u toho“.

Hledám volební stranu, která kromě obecných slibů, že nám připraví ráj na zemi, nebo nás zachrání před jistým státním bankrotem, má ve svém programu zejména:  

Morava je specifická země a její obyvatelé jsou v lecčems jiní, než Češi. Tento fakt se zřejmě mimoděk dost podepsal na zostření mezigeneračního sporu na facebooku před nadcházejícími parlamentními volbami v České republice.  Bezprostředním podnětem je několik reklamních předvolebních pravicových spotů mladých herců Mádla a Issové, kde radí „Přemluv bábu…“.

Dokud celkový počet nepřizpůsobivých spoluobčanů (individuí i příslušníků menšin) v ČR nepřekročí cca 20% z celkového počtu obyvatelstva a politická vůle Kocábova ministerstva zůstane vůči nepřizpůsobivým i nadále maximálně vstřícná, navrhuje se následující dokonalé a naprosto humánní řešení integrace nepřizpůsobivé menšiny do majoritní společnosti: Každý jeden nepřizpůsobivý občan bude,  (bez ohledu jde-li o individuum nebo příslušníka menšiny)  se souhlasem ombudsmana a se svým souhlasem, pokud možno na základě vlastního výběru, formálně přidělen –„svěřen“- do jedné majoritní „opatrovnické“ rodiny.

V tomto předvolebním čase potkávám lidi, kteří se mne ptají: „koho budeš volit? Půjdeš vůbec k volbám?“ Odpovídám, že nevím. Programy stran, které mají šanci překročit 5% hlasů jsou ve svých slibech vesměs nereálné, jejich stále stejní kandidáti se až dosud, jak je zřejmé ze stavu věcí veřejných, většinou neosvědčili. Protože problémy našeho parlamentu jsou mnohem hlubší, než jen výskyt přeběhlíků a intriky lobbystů, jsem přesvědčen, že aby se naše politická scéna vyhrabala z marasmu a vrátila se k morálce, jsou nezbytné následující principiální změny ústavy a navazujících zákonů: 

Celostránkový článek v Deníku Rovnost z 27.3 se zabývá srovnáváním životní úrovně rodin s dětmi a důchodců, jimž vláda prý neodůvodněně straní. Toto srovnávání nesrovnatelného je velmi nešťastné a může sloužit jedině k vyprovokování sporů mezi oběma sociálními skupinami. Jsou podstatné rozdíly mezi situací rodin s dětmi a důchodců .

Po delším čase byla ve dnech 13. a 14. března poskytnuta sporům kolem projektu na opravu vily Tugendhat opět značná publicita.  Při příležitosti soudního projednávání žaloby podané firmou OMNIA projekt proti panu Sapákovi za šíření pomluv se pan Sapák, jeho právní zástupce i tisk znovu zabývá zpochybňováním legitimity výběrového řízení, přestože policie ČR věc vyšetřovala a odmítla podezření z korupce jako nedůvodné.

     Jsem žena a nemám žádné zaměstnání, které by mne uspokojovalo. Stereotypní práce v domácnosti nemá žádný trvalý výsledek. Co přes den uvařím a uklidím je večer snědeno a  ušpiněno. Mám sice vzdělání, ale výchova dětí a domácnost mi nikdy neumožnily se věnovat s nasazením nějakému povolání tak, abych vytvořila společensky uznávané hodnoty, stala se důležitou a společensky významnou osobností alespoň ve svém okolí. Pomalu stárnu a ošklivím, v budoucnosti mne zřejmě nic zajímavého nečeká. Nenaplnila jsem svou ctižádost, nepovažuji se za úspěšného člověka a jsem z toho frustrovaná.  Nebýt dětí a ostatní rodiny, tak je to skoro na sebevraždu.

        Na „Zlatém kříži“ v Brně je málo odpadkových košů. Je to chyba, ale nikoli fatální. Nechutný nepořádek v brněnských ulicích, parcích a na brněnských náměstích není způsoben nedostatkem odpadových košů, ale nevychovaností lidí. Mám čerstvou zkušenost z některých měst ve Švýcarsku, Německu a dokonce i v Rakousku, kde na ulicích neleží odpadky přesto, že odpadkové koše se tam taky těžko hledají. Například na Mainau, „ostrově květin“ v Bodamském jezeře, který je celý vlastně velkým květinovým parkem, jsem nosil papír a dřívko od zmrzliny hodinu a čtvrt v ruce, než jsem našel odpadový košík velikosti popelníku uvnitř restaurace. A poházené odpadky tam na sklonku dne žádné nebyly. Pravda, měl jsem tisíc chutí ten papírek a dřívko jaksi „za trest“ hodit na zem, ale nešlo to.  Byl jsem z domova svými rodiči prostě vychován tak, že nedokážu být prase ani když chci.